Romanticky rozprašuji vlastní popel

Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.

Roland Barthes (1915-1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora, který v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, jež náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.

V inscenaci jsou použity úryvky z děl Rolanda Barthesa: Světlá komora, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, Journal de deuil.

režie: Linda Dušková

dramaturgická spolupráce: Sodja Lotker, Jan Horák

scéna: Zuzana Sceranková

kostýmy: Klára Fleková

hudba: Matyáš Řezníček

světelný design: Patrik Sedlák

pohybová spolupráce: Tereza Ondrová

asistentka scénografie: Anna Vohralíková

spolupráce na konceptu: Zuzana Sceranková

fotografie: Michal Hančovský

hrají: Karin Bílíková, Johana Schmidtmajerová, Ondřej Jiráček, Pavel Neškudla

délka představení: 65 minut